420 774 447 498 kvetzivotabrno@email.cz

Dítě na piedestalu

Král a poddaní. Poddaní slouží svému králi a mají ho moc rádi. Král ovšem po této, zdánlivě příjemné, opičí službě netouží. On v hloubi duše něco ví, něco tuší. Ono mocné „daimonion“ nezkresleně našeptává, že je dost pravděpodobné, že se v životě setká s dalšími podobnými králi a ti mu rozhodně sloužit nebudou, ba dokonce budou chtít, aby sloužil on jim. S dalšími běžnými poddanými to bude obdobně. Jde tedy o to, dítě, připravit na svět a život v něm.
Ovšem pokud si král již navykl, může výše uvedené zjištění, znamenat pro něj šok. „Jak to? Co se děje? Proč všichni ostatní nejsou stejní jako moji rodiče?“ Dítě si zvyklo na to, že mu rodiče „slouží“ a udělají pro něj první a poslední. Dokonce ho omlouvají a hájí. Občas shledávám zajímavý úkaz v jednání rodičů. Rodiče (v dobré víře) tak, jak se chovají ke svému milovanému dítku, tak to samé vyžadují po okolí (blízcí, vzdálení, ba dokonce i školka). Je to přirozené (přece chceme pro děti to nejlepší), ale může to vést do slepé uličky a způsobovat střety. Zvláště v případech, kdy vědomě chtějí ovlivňovat druhé. Vyžadují speciální péči a přístup, jenž vlastně nikdy na 100% druzí nemohou do puntíku splnit. Troufám si zde zdůraznit potřebu jisté míry sebereflexe, jenž je základním kamenem pro možnou změnu přístupu ve výchově dítěte.
Z praxe a vlastního pozorování uvedu pár mých poznatků. Role „malý generál“, který chce o všem rozhodovat. Rozdává příkazy a rozkazy. Poslušný rodič je plní. Dosahování jeho cíle je většinou doprovázeno urputným křikem, kdy rodič nakonec povolí, aby byl klid. Vytvořený vzorec, každý má svou roli a dobře ji hraje. Malý generál, vyžaduje neustálou pozornost svých poddaných. Touto neúměrnou pozorností na něj, můžeme ve výchově dosáhnout přehnané kultivace ega a dalších patogenních jevů (narcismus, despotismus aj.). Samostatnou kapitolou je práce s pochvalou. Dítě je chváleno a zasypáváno pochvalami. Opěvováno, obdarováváno vavříny, sunuto na podstavec „iluzorní slávy“. Zajímavostí také je, že se dítě někdy samo ptá, co by mělo udělat, aby se zalíbilo a aby bylo chváleno a opěvováno. Možná se zde částečně rodí zárodky podlézavosti.
Ve skupině dětí chce být vůdčí autoritou, středem pozornosti. Pokud se mu to nedaří, najde (vytvoří) si vlastní skupinku. Jistou nenápadnější formou je „žalobníček“. Takové dítě moc dobře zná pravidla. Sleduje ostatní děti a chodí žalovat. Avšak sám pravidla kolikrát nedodržuje. Opět můžeme zpozorovat, že jde o získání si pozornosti a obdivu. Tento typ „generála“ má ovšem problém se více začlenit do kolektivu. O to více se snaží prosadit u dospělých, zejména u rodičů.
Proč se to vlastně děje, že máme tendenci stavět dítě na pomyslný piedestal? Vytváříme v něm autoritativní osobu, jenž jsme zažívali (poznali) u našich vlastních rodičů (případně u jednoho z nich). Nevědomky ho pasujeme přesně do těchto autoritativních rolí, aby nám tento model připomínal (zvyková podvědomá úroveň). Typický příklad je: „Na mě táta byl jako pes, tahle své dítě vychovávat rozhodně nebudu!“ Co se však stane? Dítě je od svého táty bezhraniční a chová se vůči němu jako ke „psovi“. Takto můžeme nevědomky pokračovat v emočních (i citových) vzorcích, na které jsme prostě jen zvyklí (z výchovy), akorát nyní z opačné strany, že už nejsme těmi dětmi ale dospělými. Vnitřně strádáme, cítíme, že něco není v pořádku.
Jak z toho ven? Co tedy pomáhá dítěti ke zdravému vývoji osobnosti? Jak mu pomoci identifikovat se se světem a se sebou samým? Široké téma… Pokusím se prozatím naznačit (více v samostatném článku). Zásadní a často uváděný způsob je nastavení pravidel a pevných hranic. Vhodně nastavená pravidla a hlavně konstantně, zdůrazňuji konstantně udržované hranice jsou předpokladem, že se dítě kupříkladu na „piedestal“ ani nedostane nebo v opačném případě je z něho „svrženo“ zpět na úroveň ostatních do rovnocennosti. To ovšem vyžaduje velké úsilí rodičů. Zejména uvědomění si vlastních vnitřních limitů a prolomení vlastních hranic. Nesnadným úkolem může být, vybudování společného pevného základu (táta, máma), do něhož se dítě může opřít při překonávání životních výzev. Získá tak jistotu na cestě životem.

Autor: Ondřej Vala